Známý houslista Fritz Kreisler objevil před mnoha lety v jednom londýnském antikvariátu staré housle. Chtěl je hned koupit, ale řekli mu, že už je prodali nějakému starému sběrateli. Houslista se nedal odradit. Seznámil se se sběratelem a nabídl mu za housle značný obnos. Sběratel však odmítl.
Kreisler se nevzdal a dělal všechno pro to, aby se s tímto mužem mohl spřátelit. Navštěvoval ho a rozmlouval s ním o jeho nejoblíbenějším předmětu – o starožitnostech. Jednoho dne sběratel vyndal housle ze skleněné vitríny a požádal Kreislera, aby na ně zahrál. To byla příležitost, na kterou houslista čekal. Hrál, jako by mu šlo o život. Když skončil, sběratel byl tak uchvácen, že řekl: „Pane Kreislere, vám ty housle poslouží víc, než když budou u mne za sklem. Vezměte si je, jsou vaše. Postarejte se o to, aby je lidé slyšeli.“
Náboženství, které „držíme ve vitríně pod sklem“, neplní svůj účel. Je třeba, aby tvoje křesťanství dnes lidé viděli a slyšeli.
On mu to ale nedovolil. Řekl mu: “Jdi domů ke svým a vypravuj jim, jak veliké věci pro tebe udělal Pán a jak se nad tebou slitoval.” Marek 5.19
Příliš často je církev zrcadlem, v němž se odráží okolní společnost, místo, aby byla oknem zjevující jinou cestu. Philip Yancey
Vybral J.L.
