Author:

Smuteční rozloučení

Parte Helena Oczkova

Šedohnědý vrabeček

Byl jednou jeden šedohnědý vrabeček, který žil svůj život jako neustálý sled úzkostí a otazníků.
Ještě ve vajíčku se trápil: „Podaří se mi vůbec prorazit tak tvrdou skořápku? Nevypadnu z hnízda? Postarají se o mne rodiče a budou mě krmit?“ Těmto obavám sice unikl, ale brzy upadl do dalších. Když se měl z větve odrazit k prvnímu letu, třásl se a říkal si: „Udrží mě křídla? Plácnu sebou na zem… Kdo mě sem vynese zpátky?“ Létat se přirozeně naučil, ale začal pípat: „Najdu si vůbec nějakou vrabčí družku? Budu moct vystavět hnízdo?“ I to se stalo, ale vrabeček se trápil úzkostí dál: „Budou vajíčka dost chráněná? Co kdyby do stromu uhodil blesk a zabil celou moji rodinu… A co když přiletí sokol…?“ Když se z mláďat vyklubali krásní zdraví vrabci a poletovali sem a tam, vrabeček lamentoval: „Najdou dostatek potravy? Uniknou kočce a ostatním dravcům?“
Pak se jednou pod stromem zastavil Mistr. Ukázal na vrabce a řekl učedníkům: „Podívejte se na nebeské ptactvo: neseje, nežne ani nesklízí do sýpek… a přece je váš Otec, který je na nebesích, živí!“
Šedohnědý vrabeček si najednou uvědomil, že měl vždycky všechno… A ani si toho nevšiml.

Na Hospodina slož svoji starost, postará se o tebe a nedopustí, aby se kdy spravedlivý zhroutil.
Bible – Žalm 55,23

Strach před problémy nebyl ještě nikdy klíčem k jejich řešení.
autor neznámý

Vybral J.L.

Co je v životě podstatné a důležité, aneb „mini“ zamyšlení do Nového roku 2019.

verONIka

1. ONI (rodiče)
mi nemají co mluvit do života!
2. Bez NICH (syn a dcera)
by mi bylo líp
3. JIM (učitelům)
vděčím za místo a plat uklízečky
4. JE (sousedy)
teda fakt nemusím!
5. ONI (vláda)
nás jen sprostě okrádají!!
6. O NICH (přátelích)
jsem si tohle nemyslel, nemyslela !
7. S NIMI (tchánem a tchýní)
bydlet nebudu!
Skloňování bezchybné – je láska plná hrubek

Učeň

V době kamenných hradů a hrdinných rytířů oděných v nádherná brnění se jeden odvážný a velmi šikovný chlapec rozhodl, že se stane kovářem. Začal jako učeň u jednoho kováře a rychle se naučil veškerému kovářskému umění. Naučil se používat kleště, kout železo na kovadlině a pracovat s měchem. Byl opravdu velmi zručný – dokázal vykovat dokonale rovné a ostré meče i lehké a pevné přilbice, které odolaly každé ráně, nádherné svícny i překrásně zdobené mříže.
Když skončila doba jeho učení, našel si místo v kovárně královského paláce.
Všechna jeho kovářská dovednost však byla marná, protože se nenaučil to nejzákladnější: jak na křesadle vykřesat oheň, bez kterého se při své práci neobešel.
Je samozřejmé, že si děti musí osvojit určité dovednosti (číst,psát,počítat, plavat, používat počítač), že se musí připravit na život v jedenadvacátém století.
Ale jestliže jim nebude poskytnuto nic jiného, jestliže jim bude upřena duchovní stránka, pak je o ně postaráno jen v některých detailech života, jako by život neměl žádný střed.
V některých kulturách se proces objevování tohoto duchovního středu nazývá prostě naučit se být prostě člověkem , který je užitečným pro ty druhé…

Co předám svým dětem v Novém roce 2019 ?

Jak oni nám, máme to předat svým dětem: o skutcích Božích, o divech, jež s námi činil, chvályhodných, mocných činech. (SNC)
Bible – Žalm 78,4

Tvoje děti dostanou jen jedno dětství. Život není převázaný mašlí, ale stále je to dar.
Regina Brett

Vybral J.L.

Plevel v srdci

Kdo by mohl popřít, že zápasíme s geny a chromozomy, s povahou, kterou jsme zdědili, s problémy, které pocházejí od Adama a Evy? „Nepřítel“ pracoval, a my teď máme ve svých srdcích plevel. Poznali jste, že máte v srdci plevel? Já vím, že ho tam mám. Je to tak. Právě to je také důvod, proč otcové a matky přinášejí své děti zasvětit Bohu, s láskou se dívají do kolébky či postýlky a pevně doufají, že budoucí rozhodnutí je dovedou do nebeského království.
Kdysi však ležel v takové kolébce i Hitler. Také Nero, jeden z největších světových krutovládců, spinkával v kolébce. Nikdo se z nevinného miminka na tyrana nezmění přes noc. Ano, zápasíme s geny a chromozomy, s vlivy prostředí, které nám stále připomínají, že je tu neblahý vliv. Temnota nás děsí. Děláme si starosti.
Když jsme s manželkou plánovali rodinu, rozhodli jsme se, že budeme mít rodiny dvě. Chtěli jsme mít dvě děti, pak počkat deset let a potom mít další dvě. To byl náš geniální plán. Měli jsme naše první dvě děti, pak jsme deset let počkali, ale další plán už nám nějak nevycházel. Moje žena začala mluvit o adopci. Adopce! Ach, můžeme dostat zločince. Začal jsem se vzpouzet. „Nikdy! Co všechny ty geny a chromozomy? Nevíš…“ Moje žena však byla neústupná. Nechtěla sedět u stolu naproti mně stále jen sama. Jednou jsem řekl: „Dej mi vědět, až Miss Ameriky a rektor Harvardské univerzity omylem počnou dítě.“
Odpověděla mi: „Ty nejsi rektor Harvardské univerzity.“ A já dodal: „Však ty taky nejsi Miss Ameriky.“ Po tomto rozhovoru jsme měli pár dní tichou domácnost.
Jednoho dne pro mne přichystala překvapení. Přinesla malý uzlíček a položila ho pod vánoční stromeček v krabici se stuhou. To maličké bylo z kojeneckého ústavu. Zprvu to byl šok. Ale pak z toho vzešlo něco jako láska na první pohled. A zanedlouho byla naše, naše malá holčička. Když rostla, s překvapením jsem zjistil, že měla méně zděděných problémů, než naše vlastní děti.
Nicméně dědičnost funguje. Víme o ní, je vidět a bojujeme s ní v našich vlastních srdcích. Někdy jsme kvůli tomu nervózní a snažíme se problémy vykořenit sami. Zapomínáme, že je to Bůh, kdo se stará o plevel…
.. jako když jeden člověk zasel dobré semeno na svém poli. Když však lidé spali, přišel jeho nepřítel, nasel plevel do pšenice a odešel. Když vyrostlo stéblo a nasadilo na klas, tu se ukázal i plevel…
Bible – Matouš 13,24b-26

Zlo se někdy tváří jako vyslanec dobra, avšak jeho tajným záměrem je škodit ještě víc.
Paulo Coelho

Vybral J. L.

Slečna „téměř“ dokonalá

Šla po chodníku, kousek ode mě. Mladá, štíhlá, krásná… Pokud by si malíř přál model k zobrazení dokonalosti, vybral by si právě ji. Nebylo nic, co by se jí dalo vytknout. Občas tím nejdokonalejším pohybem odhrnula vlasy ze své jemné tváře. Celá zahalená příjemnou vůní, sladěná do odstínů fialové a černé, decentně ozdobená stříbrnými šperky. Nebylo nic, co by vyčnívalo, překáželo, kazilo dojem dokonalosti a krásy.
Míjela kolemjdoucí s decentní nevšímavostí a s neurážející lehkostí, opatrně, jen v náznaku pokynula hlavou známým kolemjdoucím. Dokonalá? Důstojnou chůzí minula bezdomovce. Ne, nebyla na něj ošklivá, jen ho malinko ignorovala. „Slečno,“ volal za ní. „Slečno, máte…“ Nenechala ho domluvit: „Nemám.“ To jedno slovo nebylo zlé, jen důrazné a jasně upozorňující, že dále není radno diskutovat. Patřilo jakoby k její dokonalosti.
Ale dotyčný se nedal, nevnímal pomyslnou hranici a klidně ji hrubě narušil svým pokračováním: „Slečno, máte…“ Zareagovala podrážděněji: „Nemám a dejte mi už pokoj, neobtěžujte!“ Teď to bylo vážně přísné. Odtáhla se od něj a velmi rychle pokračovala ve své laní chůzi.
„Hm, já jen, že máte vzadu odhrnutou polovinu sukně,“ zamručel muž. Brumlal to polohlasně, šouraje se svojí nemotornou chůzí dál. My jsme ho slyšeli a viděli to, co on. Ta slečna už ho neslyšela. Šla svou důstojnou, sebejistou, krásnou chůzí dál. Vysoké podpatky jí cvak, cvak, cvak, cvakaly o dlažbu v rytmu její chůze. Byla téměř dokonalá. Téměř. Jen tak malinko jí k tomu chybělo. Tak malinko – naslouchat bezdomovci. Byl příliš nedokonalý, příliš bezvýznamný na to, aby si ho vyslechla. Škoda! Myslím na to, jestli se to samé, ale v jakékoli jiné souvislosti, nestává i mně.

Na závěr se obracím k vám všem: buďte jednomyslní, mějte porozumění jeden pro druhého a milujte se jako Boží rodina. Mějte citlivá srdce a pokornou mysl. (SNC)
Bible – První list Petrův 3,8

Nejenom očima a ušima vede cesta k člověku, ale také srdcem a citem.
Jan Werich

Vybral J.L.