Author: adm
Učitel a žák
Učitel se jednou pokoušel vysvětlit svým žákům způsoby, jakými lidé reagují na různá slova.
Tu se zvedl jeden žák a ohradil se: „Nesouhlasím s tím, že by na nás slova měla takový vliv!“
Vyučující odpověděl: „Posaď se, ty hlupáku!“
Žák celý zbledl hněvem a řekl:
„Vy si o sobě myslíte, že jste moudrý člověk, učitel, a používáte taková slova; měl byste se sám před sebou stydět!“
Učitel tedy odpověděl:
„Odpusť mi. Nechal jsem se unést. Nechtěl jsem. Omlouvám se.“
Chlapec se zklidnil.
V této chvíli učitel rozpravu zakončil:
„Stačilo pár slov, abych v tobě vyvolal skutečnou bouři, a následně stačilo několik dalších slov, abych tě opět uklidnil, že ano?“
Laskavá odpověď odvrací nenávist, kdežto tvrdé slovo vyvolává hněv a rozpor. (SNC)
Bible – Přísloví 15,1 SNC
Když zakopne jazyk, je to horší, než když zakopne noha.
africké přísloví
Vybral J.L.
Dar humoru
Před několika lety na jedné britské univerzitě rozhodli, že prozkoumají, jak působí humor v odlišných kulturách. Poslali sbírku vtipů desetitisícům lidí z různých zemí, kteří měli označit ten, který se jim nejvíce líbil.
Vyhrál tento:
„Sherlock Holmes jde stanovat s dr. Watsonem. Postaví si stan a jdou spát. O několik hodin později Holmes budí Watsona.
‘Watsone, podívejte se nahoru a řekněte mi, co z toho vyvozujete.’
Watson se podívá nahoru, a když uvidí nebe poseté hvězdami, odvětí: ‘Myslím, že v tak velkém vesmíru musí existovat další planety, které jsou jako ta naše. ’
Ty hlupáku,’ oboří se na něj Holmes. ‘Někdo nám ukradl stan!’“
Proč se tomu smějeme? Protože v tom poznáváme sami sebe. I my velmi často přes stromy nevidíme les a děláme absurdní závěry.
Takoví jsme my lidé. Takový je život. A náš smích je darem Boží milosti.
Radostné srdce je lékem na bolest, zármutek působí chřadnutí těla. ( Přísloví 17,22 )
To, čím je mýdlo pro tělo, je smích pro duši. ( židovské přísloví )
vybral J.L.
Žebrák král
Podle jedné staré pověsti vládl kdysi v Irsku král, který neměl dědice. Nařídil tedy poslům, aby po celé jeho říši rozhlásili, že kterýkoli mladý muž se smí ucházet o rozhovor s králem, jako jeho budoucí následník. Tito uchazeči však mají splňovat dvě podmínky: zaprvé musí milovat Boha a zadruhé všechny ostatní lidské bytosti.
Dozvěděl se o tom mladík, který si pomyslel, že tyto dvě podmínky splňuje, neboť chová lásku k Bohu i bližním. Byl ale tak chudý, že neměl vhodný šat, ve kterém by se mohl objevit před samotným králem. A chyběly mu i prostředky na dlouhou cestu ke dvoru. Ale něco se mu podařilo vyžebrat, něco si vypůjčil, a tak nakonec dal jakž takž dohromady alespoň tolik peněz, aby si mohl obstarat řádný oděv i nezbytné zásoby na cestu.
Ve slušných šatech se tedy vypravil na královský hrad; už byl téměř na místě, když tu narazil na žebráka, který seděl na zemi u cesty. Byl v hadrech a třásl se zimou. Napřahoval ruce a žadonil o almužnu. Naříkal třaslavým hlasem: „Mám hlad
a je mi zima! Prosím, pomoz mi… prosím!“
Mladíka jeho bída tak dojala, že okamžitě svlékl své nové šaty a navlékl si hadry ubožáka. Bez váhání mu dal i všechny své zásoby. Pak se – pravda, poněkud váhavě – vydal v žebráckých cárech a bez prostředků na další cestu ke dvoru mocného panovníka. Když dorazil na hrad, králův pobočník ho uvedl do veliké síně. Po krátkém odpočinku, během něhož mohl setřást prach daleké poutě, ho uvedli před královský trůn.
Mladík se Jeho Veličenstvu hluboce uklonil, ale když konečně pozvedl zrak, strnul úžasem. „Ty… to jsi ty? Vždyť ty jsi ten žebrák, co jsem ho potkal na cestě!“
„Ano,“ odtušil král se šibalským mrknutím, „to já jsem byl ten žebrák.“
„Ale… ty… to přece… ty přece nejsi žádný žebrák. Ty jsi doopravdický král! Proč… proč jsi to udělal?“ koktal mladík, když se trochu vzpamatoval z úžasu. „Abych zjistil, jestli doopravdy miluješ Boha a všechny své bližní,“ odpověděl král. „Věděl jsem, že kdybych se ti rovnou ukázal jako král, ohromil bych tě svým skvostným oděvem a drahokamy vykládanou korunou. Udělal bys všechno, oč bych tě požádal, protože by tě k tomu přiměla má vladařská moc. Jenomže tímhle způsobem bych se o tvých skutečných citech nic nedozvěděl. Proto jsem se uchýlil ke lsti. Ukázal jsem se ti v podobě žebráka, který se nemohl dovolávat ničeho jiného než lásky, kterou nosíš v srdci. Tak jsem zjistil, že doopravdy miluješ Boha i své bližní. Proto se staneš mým nástupcem,“ rozhodl král. „Ty zdědíš mé království.“
Milujte své nepřátele, konejte dobro, půjčujte a nevymáhejte zpět. Vždyť vás čeká bohatá odměna. Budete jednat jako Boží děti. 36 Vždyť Bůh je dobrý i k lidem nevděčným a zlým. Buďte tedy velkorysí jako váš Otec. 37 Nesuďte nikoho a Bůh vás také nebude soudit. Nezavrhujte nikoho a ani Bůh vás nezavrhne, odpouštějte a Bůh vám také odpustí. 38 Dávejte ochotně a Bůh vás zahrne svými dary. Bůh neskrblí, ale dává vrchovatou míru. Jak tedy odměříte lidem, tak bude odměřeno i vám. Lukáš 6. 35 – 37
Bible nám přikazuje milovat své bližní a milovat i své nepřátele. Snad proto, že jsou to zpravidla titíž lidé. G. K. Chesterton
Vybral J.L.
Dobrovolník na Sumatře
Dočkali jsme se. Na ranvej dosedlo malé osmimístné letadélko. Vystupují z něj cestující. Z jeho útrob vynášejí zavazadla a pytle s potravinami. Syn strčil čtverečkovaný papír do kapsy, já vkládám skicák na dno svého batohu. Přijíždí cisterna. Benzínové nádrže cessny se plní palivem. Po letištní ploše kráčí starý muž. Míří přímo k nám. Kostnatý pihovatý dlouhán v uniformě. Hádám, že je to Australan a může mu být tak něco kolem sedmdesáti. Představuje se jako pilot a zve nás na palubu. Trochu překvapeně přijímáme jeho pozvání. Zvedáme se z opotřebovaných křesel a spolu s ostatními cestujícími ho následujeme. Pilot mi nabídl místo vedle sebe. Přiznám se, že mi to polichotilo, ale při pohledu na přístrojovou desku mě naplňuje zmatek. Ani trochu bych se v těch páčkách, měřících přístrojích, žárovičkách a displejích nevyznal. Připoutávám se, hledím na jednu vrtuli na špici kabiny a kladu si vtíravou otázku, co by se stalo, kdyby se přestala otáčet. Než vzlétneme, zaznamenává Australan (ano, je to Australan, bývalý profesionální pilot ve výslužbě, který už třetí měsíc létá jednou denně tam a zpátky napříč ostrovem Sumatra jako dobrovolník) čísla do palubního deníku. Po vyplnění všech údajů deník zavře, podá mi ho a skoro po vojensku přikáže: „Hlídej ho.“ Pak vytáhne z kapsy kalhot Bibli, zalistuje v ní jako znalec a nahlas čte verše z dopisu apoštola Pavla Filipským: „…je-li možno posílit láskou, je-li jaké společenství ducha, je-li jaký soucit a slitování: dovršte mou radost a buďte stejné mysli, mějte stejnou lásku… v ničem se nedejte ovládat ctižádostí a ješitností…“
Když Bibli vrátí do kapsy, nasadí si sluchátka a spustí motor. Vrtule se roztočí na plné obrátky. Rozjíždíme se po ranveji a až na jejím samém konci se pozvolna zvedáme…
Ježíš na to řekl: “Šťastnější jsou ti, kteří slyší Boží slovo a žijí podle něho.” Lukáš 11. 28 SNC
Kdo přestane číst Bibli, stane se nečitelným křesťanem. Pavel Kosorin
Foto: churchphoto.de
