Příspěvky
Nové přírůstky
Jsme moc rádi, že se po delší době v našem sborečku narodila dvě miminka, dvě krásné, zdravé holčičky.
13.dubna Naomi Kubíčková a 27.dubna Elizabeth Amélie Mitáčová. Rodičům Naomi a Elizabeth přejeme hodně Boží moudrosti, trpělivosti a lásky k jejich výchově.
“Nechte děti přicházet ke mně, nebraňte jim, neboť takovým patří království Boží.” Marek 10:14
Naomi Kubíčková (13.dubna)
manželé Kubíčkovi
Elizabeth Amélie Mitáčová (27.dubna)
Myslím, že většina žen se v životě těší na okamžik, až jednou bude moct nahlas říct: „Jsem těhotná, čekám miminko, bude ze mě máma..“ Do té doby si občas tajně vycpáváme břicho a pozorujeme se v zrcadle, jak nám to jednou bude slušet.
Jakmile se dva lidé rozhodnou stát se mámou a tátou, může to být běh na dlouhou trať. Někdy to ale přijde dřív, než člověk řekne švec. Přesně tak to bylo s příchodem na svět naší malé Elizabeth Amélie Mitáčové. Můžete si myslet, že jste na těhotenství připraveni, ale pak, když sedíte se slzami v očích nad těhotenským testem, kde vidíte dvě zřetelné čárky, stejně tomu nevěříte. A pro jistotu uděláte ještě jeden test. A druhý den znovu. Co kdyby náhodou.
Těhotenství samá antibiotika a zdravotní komplikace aneb jak nám v nesnázích pomohli tři adventisté sedmého dne
Ještě předtím, než jsme se vůbec dozvěděli, že malou čekáme, dostala jsem zánět močového měchýře a byla mi nasazena antibiotika. To už jsem ale v bříšku měla malou Amálku. Jenže to ještě nikdo ani netušil. Dobrala jsem léky a za pár dní už jsme se Samem seděli nad těhotenským testem a nevěřícně koukali na ty dvě čárky. Pocit štěstí však zanedlouho vystřídal strach a obavy, protože jsem dostala zánět močového měchýře znovu. Opět mi byla předepsána antibiotika, ale do týdne jsem měla zánět zpět. Tehdy nás díky svým bylinkám a čajům zachránil Juvenolog Radomír Wojnar.
Uplynulo pár klidných týdnů, kdy jsme si těhotenství užívali plnými doušky. Pominuly ranní nevolnosti a malé se zanedlouho začalo ozývat svými kopanečky a já zažívala pro ženu snad ty nejkrásnější chvíle. Avšak při kontrolách krve mi byla zjištěna porucha funkce štítné žlázy. Nasadili mi proto léky. Za dva dny se mi objevila na celém, v té době už pěkně kulatém břichu, vyrážka, ze které se nakonec vyklubal atopický ekzém, na který bylo třeba nasadit kortikoidy. Brečela jsem a ptala se pořad dokola sama sebe: “Proč musím mít tolik zdravotních komplikací ? Co chudák to malé v bříšku, když ho už od prvních dní “zásobuji“ tolika léky ?! Je snad něco, co mi tím chce Bůh říct ?” Nezbývalo nám, než se modlit.
Na začátku února, v 7. měsíci těhotenství, jsem se od někoho v práci nakazila a onemocněla. Dostala jsem akutní bronchitidu, na kterou bylo potřeba nasadit v pořadí již třetí antibiotika. A aby toho nebylo málo, den na to jsem šla na preventivní EKG vyšetření v těhotenství a byla mi zjištěna srdeční arytmie. Odeslali nás do nemocnice na akutní vyšetření. Opět jsme se bohužel utvrdili v tom, že pokud nemáte ve zdravotnictví známosti, musíte si na některá “akutní” vyšetření počkat i déle než dva měsíce. Proto náš velký dík patří Mgr. Davidu Stebelovi, který nám ze dne na den zařídil vyšetření srdce na kardiologii v Třinci.
Modlili jsme se za zdraví toho tvorečka každý den. Modlili jsme se za mé zdraví. Ale i přesto mě už delší dobu napadaly otázky. „Co když nás Bůh “trestá” za to, že jsme malou počali ještě před svatbou ? Chce nám tímto Pán Bůh říct, že to nebylo správné? Že jsme nešli příkladem? Co si lidé kolem nás řeknou?“ Modlili jsme se pořad a já prosila za odpuštění.
Nastoupila jsem na mateřskou a těšila jsem se, jak si ji budu užívat plnými doušky. Jak budu pro miminko šít výbavičku, číst knížky, chodit na procházky a odpočívat. Místo toho se mi přesně po měsíci vrátila bronchitida, dostala jsem čtvrtá antibiotika a ve světě se začal šířit corona virus..
Měsíc před porodem vyšlo vládní rozhodnutí o zákazu přítomnosti otců na porodním sále. Probrečela jsem celý den. Nevěděla jsem, jak s tou informaci naložit. Malé mě za to kopalo víc, než kdy jindy a já věděla, že pláčem nic nevyřeším. Ale ty hormony si dělaly své. Jen já si v té chvíli prostě nedokázala představit, že ten malý zázrak přijde na svět bez přítomnosti tatínka. Bez jeho psychické podpory, objetí, pohlazení a držení za ruku. Že své prvorozené dítě uvidí Samuel až za několik dni. V našich modlitbách jsme prosili. Nezbývalo nám nic jiného než vše odevzdat do rukou Pánu Bohu.
V posledním měsíci těhotenství nás lékaři nepotěšili ještě jednou zprávou. A to, že naše miminko neroste tolik, kolik by mělo. Jeho váhový odhad byl o půl kila menší, než by měl být. Diagnóza lékařů zněla – genetická růstová retardace. Jezdili jsme proto každý týden do nemocnice ve Frýdku – Místku na kontroly váhových přírůstků, průtoků krve a živin pupečníkem a mozkem. Vypadalo to, že malé bude muset na svět o pár týdnů dříve a že nebude mít víc než dvě a půl kila. Naštěstí se miminku v bříšku dařilo a dřívější porod nebyl nutný.
Od samého začátku těhotenství jsem byla připravená na to, že miminko přijde na svět císařským řezem. To kvůli vrozené vadě mých kyčlí. Já ale někde v hloubi duše věděla, že bych chtěla rodit přirozenou cestou. Konzultovala jsem to s několika lékaři a názory byly různé. Jedni striktně doporučovali, druzí odrazovali. Díky Bohu za lékařku Petronellku Bielikovou, která mi dodala odvahu a sebedůvěru a díky které jsem se na poslední chvíli rozhodla císařský řez odmítnout a rodit přirozenou cestou.
Malá Elizabeth Amélie přišla na svět 27. 4. 2020 v 10:25. Vážila 2790g a měřila 47cm. Porod jsem měla krásný. Byl a bude pro mě navždy nezapomenutelným zážitkem. A to nejen díky tomu, že se mnou po celou dobu mohl být Samuel, jako ta největší psychická podpora. Ale také díky Petronellce Bielikové, která mi byla po celou dobu porodu neskutečnou oporou!
Chtěli bychom poděkovat oběma našim rodinám. Za jejich lásku a sílu, kterou nám dali. Moc děkujeme také všem sestrám a bratrům ze sboru, kteří o naší situaci věděli a modlili se za nás. Děkujeme našemu pastorovi Radimu Tomanovi, že s námi byl v těch nejtěžších chvílích. Největší díky patří ale Pánu Bohu za to, že nám dal ten nejkrásnější dar. Naši milovanou dceru.
Veronika, Samuel & Elizabeth Amélie Mitáčovi
ČÍM CHCETE BÝT?
Jeden pan farář dal dětem z náboženství obvyklou otázku, kterou se „prolomí ledy“: „Čím chcete být, až budete velcí?“ Děti začaly jedno přes druhé odpovídat.
„Já chci být námořníkem a plout přes oceány,“ zvolal jeden chlapec.
„Já budu doktorka!“ vykřikla jedna holčička.
„Já budu dělat informatiku,“ řekl další, který už měl jasno.
Další děti chtěly být pilotem, řidičem autobusu, kuchařem v televizi. Farář trpělivě naslouchal snům dětí, které kolem něj poskakovaly.
Všiml si ale, že jedna holčička zůstává tiše a způsobně na svém místě.
Ukázal na ni a zeptal se jí: „A ty bys chtěla být čím?“
Holčička zrudla a odpověděla potichu: „Když to řeknu, tak se mi tady budou všichni smát.“
„Ale kdepak!“ uklidňoval ji farář, „jsem tady já a nikdo se ti smát nebude, uvidíš!“
A ta holčička nesměle řekla: „Až budu velká, tak chci být požehnáním.“
Děti zůstaly zticha.
Pochopily.
Nato mi Hospodin řekl: „Neboj se. V každé situaci budu s tebou a vysvobodím tě. Vždyť jsi pro ostatní požehnáním…“ (SNC) (Bible – Jeremjáš 15,11a )
Jsme nositeli Boží ruky, jsme nositeli jeho dobroty všude, kudy jdeme. (Bruno Ferrero)
Vybral J.L.
Apalačské pohoří
Vždycky jsem si byl jist tím, že mám dobrý orientační smysl. Dokonce jsem se tím vychloubal. Bylo mi dáno, že jsem mohl projít půl světa – podívat se do amazonského pralesa v Jižní Americe i za severní polární kruh ve Skandinávii. A přece se mi stalo, že jsem zabloudil. A to hned pořádně. Byli jsme v Severní Americe, ve státě Severní Karolína, to znamená v oblasti, která je na mapě označena jako Apalačské pohoří. To je hodně rozlehlé – tisíce kilometrů nepříliš vysokých kopců. Všude byly nepředstavitelné rozlohy lesa. Přitom to tam vypadá jak u nás doma – třeba v Beskydech.
Stromy a lesy mám rád. Dobrý vztah k nim mám snad v genech. Za krásným stromem jsem ochoten jít přes sedmero hor a řek. A najednou jsem se v těch lesích cítil jako doma. Při první příležitosti, kdy se mi podařilo uvolnit se ze spárů konferenčních jednání, jsem si do tohoto apalačského lesa vyběhl. Vše bylo pro mne jiné. Rostly tam jiné kytičky i poněkud odlišné stromy – v porovnání s těmi, které máme u nás doma. A já se cítil jako v ráji.
V jedné věci se ty apalačské kopce a lesy lišily od našich hor. Chyběly tam lesní cestičky. A tak jsem chodil od stromu ke stromu cestou necestou. Všude jsem nacházel něco nového a zajímavého. Jen na něco jsem nedával pozor. Nedíval jsem se nahoru – nad koruny stromů. Tuto chybu jsem zjistil ve chvíli, kdy začalo pršet. A bouřka to byla jaksepatří. Nešlo mi ani tak moc o to, že jsem zmoknul – stejně bylo léto a tepla bylo dost, ale já jsem v té bouřce zpanikařil. Začal jsem se otáčet a hledat kudy kam – ale byl jsem bezradný. Přesněji: zcela bezradný. Asi jako Jeníček s Mařenkou chvíli před tím, nežli uviděli světýlko z chaloupky ježibaby.
Vše nakonec dopadlo dobře. Domů jsem se dostal – i když v bídném stavu a příliš pozdě. Jedno poučení jsem si však z tohoto bloudění přinesl: je dobré mít představu či plánek situace, do které jdu, kompas a cíl, k němuž chci dojít a k němuž má cesta – jakákoliv – na každém kroku směřuje.
Jen Hospodin přece dává moudrost, poznání a rozumnost pramení z jeho úst.
Bible – Přísloví 2,6 (B21)
Moudrost je jako elektřina. Obojí se projeví ve výkonu.
R. W. Emerson
