Příspěvky

Žebrák král

Podle jedné staré pověsti vládl kdysi v Irsku král, který neměl dědice. Nařídil tedy poslům, aby po celé jeho říši rozhlásili, že kterýkoli mladý muž se smí ucházet o rozhovor s králem, jako jeho budoucí následník. Tito uchazeči však mají splňovat dvě podmínky: zaprvé musí milovat Boha a zadruhé všechny ostatní lidské bytosti.
Dozvěděl se o tom mladík, který si pomyslel, že tyto dvě podmínky splňuje, neboť chová lásku k Bohu i bližním. Byl ale tak chudý, že neměl vhodný šat, ve kterém by se mohl objevit před samotným králem. A chyběly mu i prostředky na dlouhou cestu ke dvoru. Ale něco se mu podařilo vyžebrat, něco si vypůjčil, a tak nakonec dal jakž takž dohromady alespoň tolik peněz, aby si mohl obstarat řádný oděv i nezbytné zásoby na cestu.
Ve slušných šatech se tedy vypravil na královský hrad; už byl téměř na místě, když tu narazil na žebráka, který seděl na zemi u cesty. Byl v hadrech a třásl se zimou. Napřahoval ruce a žadonil o almužnu. Naříkal třaslavým hlasem: „Mám hlad
a je mi zima! Prosím, pomoz mi… prosím!“
Mladíka jeho bída tak dojala, že okamžitě svlékl své nové šaty a navlékl si hadry ubožáka. Bez váhání mu dal i všechny své zásoby. Pak se – pravda, poněkud váhavě – vydal v žebráckých cárech a bez prostředků na další cestu ke dvoru mocného panovníka. Když dorazil na hrad, králův pobočník ho uvedl do veliké síně. Po krátkém odpočinku, během něhož mohl setřást prach daleké poutě, ho uvedli před královský trůn.
Mladík se Jeho Veličenstvu hluboce uklonil, ale když konečně pozvedl zrak, strnul úžasem. „Ty… to jsi ty? Vždyť ty jsi ten žebrák, co jsem ho potkal na cestě!“
„Ano,“ odtušil král se šibalským mrknutím, „to já jsem byl ten žebrák.“
„Ale… ty… to přece… ty přece nejsi žádný žebrák. Ty jsi doopravdický král! Proč… proč jsi to udělal?“ koktal mladík, když se trochu vzpamatoval z úžasu. „Abych zjistil, jestli doopravdy miluješ Boha a všechny své bližní,“ odpověděl král. „Věděl jsem, že kdybych se ti rovnou ukázal jako král, ohromil bych tě svým skvostným oděvem a drahokamy vykládanou korunou. Udělal bys všechno, oč bych tě požádal, protože by tě k tomu přiměla má vladařská moc. Jenomže tímhle způsobem bych se o tvých skutečných citech nic nedozvěděl. Proto jsem se uchýlil ke lsti. Ukázal jsem se ti v podobě žebráka, který se nemohl dovolávat ničeho jiného než lásky, kterou nosíš v srdci. Tak jsem zjistil, že doopravdy miluješ Boha i své bližní. Proto se staneš mým nástupcem,“ rozhodl král. „Ty zdědíš mé království.“

Milujte své nepřátele, konejte dobro, půjčujte a nevymáhejte zpět. Vždyť vás čeká bohatá odměna. Budete jednat jako Boží děti. 36 Vždyť Bůh je dobrý i k lidem nevděčným a zlým. Buďte tedy velkorysí jako váš Otec. 37 Nesuďte nikoho a Bůh vás také nebude soudit. Nezavrhujte nikoho a ani Bůh vás nezavrhne, odpouštějte a Bůh vám také odpustí. 38 Dávejte ochotně a Bůh vás zahrne svými dary. Bůh neskrblí, ale dává vrchovatou míru. Jak tedy odměříte lidem, tak bude odměřeno i vám.  Lukáš 6. 35 – 37

Bible nám přikazuje milovat své bližní a milovat i své nepřátele. Snad proto, že jsou to zpravidla titíž lidé.  G. K. Chesterton

Vybral J.L.

Dobrovolník na Sumatře

Dočkali jsme se. Na ranvej dosedlo malé osmimístné letadélko. Vystupují z něj cestující. Z jeho útrob vynášejí zavazadla a pytle s potravinami. Syn strčil čtverečkovaný papír do kapsy, já vkládám skicák na dno svého batohu. Přijíždí cisterna. Benzínové nádrže cessny se plní palivem. Po letištní ploše kráčí starý muž. Míří přímo k nám. Kostnatý pihovatý dlouhán v uniformě. Hádám, že je to Australan a může mu být tak něco kolem sedmdesáti. Představuje se jako pilot a zve nás na palubu. Trochu překvapeně přijímáme jeho pozvání. Zvedáme se z opotřebovaných křesel a spolu s ostatními cestujícími ho následujeme. Pilot mi nabídl místo vedle sebe. Přiznám se, že mi to polichotilo, ale při pohledu na přístrojovou desku mě naplňuje zmatek. Ani trochu bych se v těch páčkách, měřících přístrojích, žárovičkách a displejích nevyznal. Připoutávám se, hledím na jednu vrtuli na špici kabiny a kladu si vtíravou otázku, co by se stalo, kdyby se přestala otáčet. Než vzlétneme, zaznamenává Australan (ano, je to Australan, bývalý profesionální pilot ve výslužbě, který už třetí měsíc létá jednou denně tam a zpátky napříč ostrovem Sumatra jako dobrovolník) čísla do palubního deníku. Po vyplnění všech údajů deník zavře, podá mi ho a skoro po vojensku přikáže: „Hlídej ho.“ Pak vytáhne z kapsy kalhot Bibli, zalistuje v ní jako znalec a nahlas čte verše z dopisu apoštola Pavla Filipským: „…je-li možno posílit láskou, je-li jaké společenství ducha, je-li jaký soucit a slitování: dovršte mou radost a buďte stejné mysli, mějte stejnou lásku… v ničem se nedejte ovládat ctižádostí a ješitností…“
Když Bibli vrátí do kapsy, nasadí si sluchátka a spustí motor. Vrtule se roztočí na plné obrátky. Rozjíždíme se po ranveji a až na jejím samém konci se pozvolna zvedáme…

Ježíš na to řekl: “Šťastnější jsou ti, kteří slyší Boží slovo a žijí podle něho.” Lukáš 11. 28 SNC

Kdo přestane číst Bibli, stane se nečitelným křesťanem.  Pavel Kosorin

 

               Foto: churchphoto.de

 

 

Mobil

Před pár dny mě překvapil můj čtyř a půl roční syn svým zcela originálním nápadem. Před svou večerní modlitbou se natáhl pro svůj osobní mobilní telefon.
Abyste porozuměli: synkův mobil není nic jiného než kus dřeva, které svým tvarem i velikostí připomíná onu proslulou komunikační metlu naší generace.
No a na té Matoušově dřevěné třísce je, pro zdání dokonalosti, namalován displej a tlačítka s čísly.
Takže na svůj telefon synek vyťukal jakési mně neznámé číslo a čekal na spojení.
Po dramatické pauze spustil: „Haló, to jsi ty, Pane Ježíši?
Tak ti děkuji, že jsem si dneska mohl hrát s tatínkem.
A taky ti děkuji za to, že jsme měli jídlo. A ještě ti děkuji, aby se uzdravila Eliška z kašlání.
Amen.“
Pak se usmál, jako zmáčkl tlačítko, natáhl svou dětskou ručku ke mně a prohlásil:
„Jestli chceš, můžeš si svou modlitbu taky zavolat.
Můj mobil je perfektní.“
A mně to v té chvíli konečně došlo!
Tohle spojení s nebem, které čas od času potřebuje každý z nás (bez ohledu na to, zda jsme či nejsme věřící: však se rozpomeňte na chvíle nemoci či strachu!), tak tohle spojení funguje kdykoli a dokonce i bez spojovacích pomůcek.
Stačí jenom najít ve svém srdci kus poctivé upřímnosti a nestydět se otevřít ústa.
Mimochodem – ten večer jsem k modlitbě s velkým užitkem použil synkův dřevěný mobil…
(Ze zápisníku Petra Plaňanského)

 

Ale vyslyšel mě Bůh, naslouchal mým prosbám. Požehnaný Bůh, protože mou modlitbu neodmítl a neodepřel mi svoji laskavost a lásku. Bible – Žalm 66,19-20 (SNC)

Když už se nemodlíš, dělej něco jiného… donebevolajícího. Pavel Kosorin

Vybral J.L.

 

                                                        Foto: churchphoto.de

Tajemství štěstí

Jeden kupec poslal svého syna za nejmoudřejším ze všech lidí, aby se ho zeptal na tajemství štěstí. Syn putoval čtyřicet dní pouští, až došel k nádhernému hradu tyčícímu se na vysoké hoře. Tam žil mudrc, kterého hledal. Nebyl to však žádný světec. Když náš hrdina vstoupil do hradního sálu, uviděl tam čilý ruch. Kupci přicházeli a odcházeli, lidé po koutech se bavili, malý orchestr vyhrával příjemné melodie a byla tam bohatá tabule s nejchutnějšími jídly kraje.
Mudrc s každým porozprávěl a mladík musel čekat dvě hodiny, než na něho přišla řada.
Mudrc pozorně vyslechl, co ho k němu přivádí, ale řekl, že teď právě nemá čas, aby mu tajemství štěstí vyložil.
Vybídl ho, ať se jde zatím projít po paláci a vrátí se za dvě hodiny. „Chci tě ale o něco poprosit,“ dodal mudrc a podal mladíkovi lžičku, na niž ukápl dvě kapky oleje. „Vezmi s sebou tuhle lžičku a dej pozor, aby se ti cestou olej nerozlil.“
Mladík tedy chodil nahoru a dolů po palácových schodištích a ustavičně přitom upíral zrak na lžičku. Za dvě hodiny se vrátil k mudrcovi. „Tak co,“ zeptal se mudrc, „viděl jsi ty perské koberce v mé jídelně? Viděl jsi zahradu, kterou mistr zahradník budoval deset let? Všiml sis těch nádherných rukopisů v mé knihovně?“ Mladík zahanbeně přiznal, že neviděl nic. Dbal jen o to, aby nerozlil olej, který mu mudrc svěřil.“Tak jdi zpátky a prohlédni si divy mého světa,“ řekl mudrc, „nemůžeš důvěřovat člověku, jehož dům neznáš.“
Mladík už klidněji vzal lžičku a znovu se vydal na procházku po paláci, všímaje si tentokrát všech uměleckých děl na stropě i na stěnách. Uviděl zahrady, hory vůkol, líbezné květiny, poznal vytříbený vkus, s nímž všechna ta umělecká díla patřičně rozmístili. Když se vrátil k mudrcovi, vylíčil mu dopodrobna vše, co viděl. „Kde ale jsou ty dvě kapky oleje, co jsem ti svěřil?“ otázal se mudrc. Mladík pohlédl na lžičku a viděl, že je rozlil.
„Tak tohle je jediná rada, kterou ti mohu dát,“ řekl nejmoudřejší ze všech mudrců: „Tajemství štěstí je v tom, jak se dívat na všechny krásy světa a nezapomenout přitom ani na chvíli na dvě kapky oleje na lžičce.“

Víra je naprostá důvěra, že se stane to, v co doufáme, a ona způsobuje, že nepochybujeme o tom, co nevidíme.
Bible – Židům 11,1

Nejhlubší důvěra, jakou může člověk pojmout k člověku, je důvěra v jeho radu.
Bacon

vybral J.L.

 

Vítězství, nebo zbabělý útěk?

V době Velké francouzské revoluce byl jeden francouzský poručík požádán, aby dovezl ze západní fronty dopis vrchnímu veliteli v Paříži.
Rozkaz je rozkaz.
A poručík se vyšvihl na koně a jel k vrchnímu veliteli do Paříže a před sebou měl ještě dlouhou cestu.
K večeru dorazil do jedné vesnice a místním hostinci požádal o trochu jídla a také, aby si mohl vyměnit koně a pokračovat dál v cestě.
Když měnil koně, tak se s ním místní mladíci začali bavit a rozhovor přerostl v hádku.
Spor chtěli řešit soubojem.
Ten jim byl nejen hrou a zábavou, ale i posilováním sebevědomí.
Jaké však bylo jejich překvapení, když poručík nedbal na svou důstojnickou čest a souboj odmítl.
Nedal se jejich výzvou vyprovokovat.
Nemohl.
Proč ?
Měl přece vyšší úkol, než jen hájit svou čest.
Musel přece předat důležitý dokument vrchnímu veliteli. To byl v dané situaci jeho nejdůležitější úkol.
O ten mu šlo především.
Vše ostatní bylo vedlejší a nepodstatné !
Bojechtivým mladíkům dal slib: „Jakmile úkol skončím, vrátím se a vyřídíme si účty.“
Sedl na koně a ujel – i když slyšel, jak za ním volají, že je zbabělec a utíká z boje.
Ten kdo si je vědom své vlastní hodnoty a poslání které má, kdo ví, jak důležitý má v životě úkol, se přece nebude zdržovat nepodstatnými věcmi!
Byť by takovou věcí bylo to, v danou chvíli a na daném místě – on neprosadí své pojetí spravedlnosti, ale přenechá odplatu Pánu Bohu.

 

Zlo nikdy neoplácejte zlem, ale usilujte o dobro pro všechny. Pokud bude záležet na vás, udržujte dobré vztahy se všemi lidmi. Nezjednávejte si spravedlnost sami, moji drazí, přenechte odplatu Bohu, neboť v Bibli čteme: “Mně patří odveta, já odplatím, praví Pán.” Římanům 12.kap. 17-19.verš SNC

Odpuštění je příznakem toho, že člověk přestal stavět na tom, co bylo v minulosti, a má pro co žít. J. Patton

 

Je také i mým přáním do Nového roku 2018. J.L.