Příspěvky
Plevel v srdci
Kdo by mohl popřít, že zápasíme s geny a chromozomy, s povahou, kterou jsme zdědili, s problémy, které pocházejí od Adama a Evy? „Nepřítel“ pracoval, a my teď máme ve svých srdcích plevel. Poznali jste, že máte v srdci plevel? Já vím, že ho tam mám. Je to tak. Právě to je také důvod, proč otcové a matky přinášejí své děti zasvětit Bohu, s láskou se dívají do kolébky či postýlky a pevně doufají, že budoucí rozhodnutí je dovedou do nebeského království.
Kdysi však ležel v takové kolébce i Hitler. Také Nero, jeden z největších světových krutovládců, spinkával v kolébce. Nikdo se z nevinného miminka na tyrana nezmění přes noc. Ano, zápasíme s geny a chromozomy, s vlivy prostředí, které nám stále připomínají, že je tu neblahý vliv. Temnota nás děsí. Děláme si starosti.
Když jsme s manželkou plánovali rodinu, rozhodli jsme se, že budeme mít rodiny dvě. Chtěli jsme mít dvě děti, pak počkat deset let a potom mít další dvě. To byl náš geniální plán. Měli jsme naše první dvě děti, pak jsme deset let počkali, ale další plán už nám nějak nevycházel. Moje žena začala mluvit o adopci. Adopce! Ach, můžeme dostat zločince. Začal jsem se vzpouzet. „Nikdy! Co všechny ty geny a chromozomy? Nevíš…“ Moje žena však byla neústupná. Nechtěla sedět u stolu naproti mně stále jen sama. Jednou jsem řekl: „Dej mi vědět, až Miss Ameriky a rektor Harvardské univerzity omylem počnou dítě.“
Odpověděla mi: „Ty nejsi rektor Harvardské univerzity.“ A já dodal: „Však ty taky nejsi Miss Ameriky.“ Po tomto rozhovoru jsme měli pár dní tichou domácnost.
Jednoho dne pro mne přichystala překvapení. Přinesla malý uzlíček a položila ho pod vánoční stromeček v krabici se stuhou. To maličké bylo z kojeneckého ústavu. Zprvu to byl šok. Ale pak z toho vzešlo něco jako láska na první pohled. A zanedlouho byla naše, naše malá holčička. Když rostla, s překvapením jsem zjistil, že měla méně zděděných problémů, než naše vlastní děti.
Nicméně dědičnost funguje. Víme o ní, je vidět a bojujeme s ní v našich vlastních srdcích. Někdy jsme kvůli tomu nervózní a snažíme se problémy vykořenit sami. Zapomínáme, že je to Bůh, kdo se stará o plevel…
.. jako když jeden člověk zasel dobré semeno na svém poli. Když však lidé spali, přišel jeho nepřítel, nasel plevel do pšenice a odešel. Když vyrostlo stéblo a nasadilo na klas, tu se ukázal i plevel…
Bible – Matouš 13,24b-26
Zlo se někdy tváří jako vyslanec dobra, avšak jeho tajným záměrem je škodit ještě víc.
Paulo Coelho
Vybral J. L.
Slečna „téměř“ dokonalá
Šla po chodníku, kousek ode mě. Mladá, štíhlá, krásná… Pokud by si malíř přál model k zobrazení dokonalosti, vybral by si právě ji. Nebylo nic, co by se jí dalo vytknout. Občas tím nejdokonalejším pohybem odhrnula vlasy ze své jemné tváře. Celá zahalená příjemnou vůní, sladěná do odstínů fialové a černé, decentně ozdobená stříbrnými šperky. Nebylo nic, co by vyčnívalo, překáželo, kazilo dojem dokonalosti a krásy.
Míjela kolemjdoucí s decentní nevšímavostí a s neurážející lehkostí, opatrně, jen v náznaku pokynula hlavou známým kolemjdoucím. Dokonalá? Důstojnou chůzí minula bezdomovce. Ne, nebyla na něj ošklivá, jen ho malinko ignorovala. „Slečno,“ volal za ní. „Slečno, máte…“ Nenechala ho domluvit: „Nemám.“ To jedno slovo nebylo zlé, jen důrazné a jasně upozorňující, že dále není radno diskutovat. Patřilo jakoby k její dokonalosti.
Ale dotyčný se nedal, nevnímal pomyslnou hranici a klidně ji hrubě narušil svým pokračováním: „Slečno, máte…“ Zareagovala podrážděněji: „Nemám a dejte mi už pokoj, neobtěžujte!“ Teď to bylo vážně přísné. Odtáhla se od něj a velmi rychle pokračovala ve své laní chůzi.
„Hm, já jen, že máte vzadu odhrnutou polovinu sukně,“ zamručel muž. Brumlal to polohlasně, šouraje se svojí nemotornou chůzí dál. My jsme ho slyšeli a viděli to, co on. Ta slečna už ho neslyšela. Šla svou důstojnou, sebejistou, krásnou chůzí dál. Vysoké podpatky jí cvak, cvak, cvak, cvakaly o dlažbu v rytmu její chůze. Byla téměř dokonalá. Téměř. Jen tak malinko jí k tomu chybělo. Tak malinko – naslouchat bezdomovci. Byl příliš nedokonalý, příliš bezvýznamný na to, aby si ho vyslechla. Škoda! Myslím na to, jestli se to samé, ale v jakékoli jiné souvislosti, nestává i mně.
Na závěr se obracím k vám všem: buďte jednomyslní, mějte porozumění jeden pro druhého a milujte se jako Boží rodina. Mějte citlivá srdce a pokornou mysl. (SNC)
Bible – První list Petrův 3,8
Nejenom očima a ušima vede cesta k člověku, ale také srdcem a citem.
Jan Werich
Vybral J.L.
Překvapení
Rozhodl jsem se, že se dám na lepší cestu a budu doma manželce pomáhat. Ne že bych to doposud nedělal, jen jsem si říkal, že to budu dělat dobrovolně. Když mě to napadlo poprvé, úplně jsem se lekl své ušlechtilosti a okamžitě jsem proto začal pátrat po jejích skrytých důvodech.
Nejprve jsem si definoval samotný pojem dobrovolného pomáhání. V mém chápání představoval ukládání talířů, hrnků a příborů do nově pořízené myčky na nádobí. Nic jiného se mi pod tento pojem zahrnout nedařilo. A tak jsem musel uznat, že důvodem pro moje jednání vůbec není ušlechtilost, ale moje nadšení pro nová technická zařízení, zejména zkoumání jejich možností a využití. Další důvod jsem ani při nejlepší snaze nenašel.
Uklidnilo mě to. Moje závěry svědčily o tom, že jsem se po letech manželství nezbláznil a že zůstávám sám sebou. Na druhou stranu se mi však chvilkové pomyšlení na to, že se stávám lepší tak zalíbilo, že jsem se rozhodl jednou opravdu vykonat něco, co normálně provádím pouze na příkaz a neochotně – vynést odpadky. Vybral jsem si k tomu čas, kdy manželka odešla dříve do práce, aby mohla být po návratu překvapena mojí snahou.
Po cestě do kanceláře jsem tedy v ruce třímal příslušný igelitový pytlík s nevábným obsahem, když v tom jsem si všimnul, že na chodbě u dveří leží ještě podobně vyhlížející igelitová taška, která v sobě ukrývá nějakou seschlou cibuli. Došlo mi, že žena zřejmě ráno dříve vstala a dělala pořádek v ledničce či špajzu a taška je výsledkem jejího snažení. Proto jsem ji přibral s sebou také a s pocitem dobře vykonané práce vysypal do kontejneru.
Celý den jsem se pak těšil na to, až mi zazvoní můj mobil a manželka mě pochválí. Kolem čtvrté odpoledne se tak opravdu stalo: „Prosím tě, nevíš, kde je ta igelitová taška s cibulovinami, co jsem koupila svojí mamince na zahrádku a nachystala si ji ráno na chodbu?“
Král ho pochválil: ‘Výborně, jsi dobrý hospodář. Nešlo o mnoho a obstál jsi. Svěřuji ti proto vládu nad deseti městy.’
Bible – Lukáš 19,17
Zámožný je každý, kdo dokáže hospodařit s tím, co má.
Goethe
Vybral J.L.
Učitel a žák
Učitel se jednou pokoušel vysvětlit svým žákům způsoby, jakými lidé reagují na různá slova.
Tu se zvedl jeden žák a ohradil se: „Nesouhlasím s tím, že by na nás slova měla takový vliv!“
Vyučující odpověděl: „Posaď se, ty hlupáku!“
Žák celý zbledl hněvem a řekl:
„Vy si o sobě myslíte, že jste moudrý člověk, učitel, a používáte taková slova; měl byste se sám před sebou stydět!“
Učitel tedy odpověděl:
„Odpusť mi. Nechal jsem se unést. Nechtěl jsem. Omlouvám se.“
Chlapec se zklidnil.
V této chvíli učitel rozpravu zakončil:
„Stačilo pár slov, abych v tobě vyvolal skutečnou bouři, a následně stačilo několik dalších slov, abych tě opět uklidnil, že ano?“
Laskavá odpověď odvrací nenávist, kdežto tvrdé slovo vyvolává hněv a rozpor. (SNC)
Bible – Přísloví 15,1 SNC
Když zakopne jazyk, je to horší, než když zakopne noha.
africké přísloví
Vybral J.L.
Dar humoru
Před několika lety na jedné britské univerzitě rozhodli, že prozkoumají, jak působí humor v odlišných kulturách. Poslali sbírku vtipů desetitisícům lidí z různých zemí, kteří měli označit ten, který se jim nejvíce líbil.
Vyhrál tento:
„Sherlock Holmes jde stanovat s dr. Watsonem. Postaví si stan a jdou spát. O několik hodin později Holmes budí Watsona.
‘Watsone, podívejte se nahoru a řekněte mi, co z toho vyvozujete.’
Watson se podívá nahoru, a když uvidí nebe poseté hvězdami, odvětí: ‘Myslím, že v tak velkém vesmíru musí existovat další planety, které jsou jako ta naše. ’
Ty hlupáku,’ oboří se na něj Holmes. ‘Někdo nám ukradl stan!’“
Proč se tomu smějeme? Protože v tom poznáváme sami sebe. I my velmi často přes stromy nevidíme les a děláme absurdní závěry.
Takoví jsme my lidé. Takový je život. A náš smích je darem Boží milosti.
Radostné srdce je lékem na bolest, zármutek působí chřadnutí těla. ( Přísloví 17,22 )
To, čím je mýdlo pro tělo, je smích pro duši. ( židovské přísloví )
vybral J.L.
